Otisknuto v Buddymag v roce 2015
Pozoruji ručičku manometru ve své dlani, dvakrát potáhnu z automatiky – ani se nehne. Po dlouhé době nervozita před ponorem? Pravou rukou si přidržím masku a patami se lehce odstrčím ode dna laminátového člunu. Nebe se otočí ze světlé do tmavě modré a náhle to není nebe, ale dno karibského moře. A oni už jsou tady. Claudio nám to řekl jasně. Ze člunů negativní, klesat do pěti metrů a čekat na skupinu. Lehce dofukuji křídlo, rovnám se v trimu a snažím se mezi nimi zorientovat. Dvě mláďata si mě všimla hned, další tři kusy si to ke mně míří z dálky. Pomalu se otáčím okolo své osy. Může jich tu být dobrých deset. A v dálce čekají další. Jeden z těch velkých s dobrými třemi metry se přibližuje. Pár stop přede mnou mění směr a obeplouvá mě zprava. Všímám si zřetelných jizev okolo jeho žáber. Dva pravidelné půlměsíce černých teček po útoku jiného žraloka. Možná hedvábného, možná perézova a možná býčího.
Cíl: Kuba
Nápad vyzkoušet potápění na Kubě dostávám na začátku ledna a na konci února už vystupuji na letišti v Havaně. Zde trávím dva magické a nezapomenutelné dny a tři noci a pak už v brzkých ranních hodinách přejíždím na jih ostrova do přístavu Jocaro, odkud mě čeká dalších pět hodin plavby. Ptáte se kam? Cíl je jasný: Jardines de la Reina – souostroví tvořené asi 600 korálovými ostrovy a ostrůvky pojmenovaných v překladu jako „Královniny zahrady“ pro věčnou slávu španělské panovnice Isabely Kastilské. Lokalita je vyhledávána mezi potápěči i rybáři (systém chyť a pusť) zejména pro početný výskyt žraloků hedvábných (Carcharhinus Falsiformis), perézových (Carcharhinus Perezi), vouskatých (Ginglymostoma cirratum), velrybích (Rhinchodon typus) a býčích či chcete-li bělavých (Carcharhinus leucas). Mimo žraloků jsou pak opravdu velmi atraktivní i obří kanici (Epinephelus) a plachetníci (Istiophorus).
„Moje“ loď, nesoucí název La Reyna, původně rybářská bárka, má pouhé čtyři kajuty po dvou lůžkách určené pro potápěče a další dvě kajuty na přídi pro šestičlennou posádku. Kuchař, pomocník, dva divemastři, strojník a samozřejmě kapitán. Představte si tu nejmenší kajutu, v jaké jste kdy byly, obloženou dřevem s výraznou patinou času, správně rozvrzanou, ze které otevřete dveře a stojíte skoro v kuchyni naproti obrovskému snědému kuchaři, který zrovna poctivě nabroušeným bovijákem porcuje pozoruhodně narostlé langusty se šibalským úsměvem a doutníkem v koutku. Představte si loď, která má jedinou palubu představující místo pro odpočinek mezi ponory, jídelnu i klubovnu pro briefing a tak malou, že na ní stěží usušíte své neopreny a vše ostatní musí zůstat na obslužném laminátovém člunu, kterým se dopravujete na vlastní ponory. A věřte tomu nebo ne, ale sama loď má na atmosféře celého dobrodružství lví podíl.
O malém rybím ráji
Pomalu klesáme. Viditelnost je stále velmi dobrá a blíží se průzračným třiceti metrům. Pod námi se všemi směry rozbíhají dost možná nekonečné labyrinty křivolakých skalních cestiček porostlé množstvím Gorgonií, Mozkovníků, Meandrovníků a celé řady dalších měkkých korálů a hub ve všech odstínech zelené, žluté a oranžové. Menší a větší kaňony se spojují a znovu rozcházejí do širších údolí vysypaných bělostně jemným pískem. Můžu se vznášet a vychutnávat si změť všech těch uliček a nebo lehce upustit křídlo a zkusit se v té změti aspoň na pár minut ztratit. Nikde jsem podobně pestrý reliéf dna neviděl a vlastně o něm nikdy ani nečetl. Vznáším se desítky centimetrů nade dnem a proplouvám kamennou soutěskou širokou tak akorát na můj trup. Ruce mám složené pod hrudníkem a opatrně se odstrkuji žabím kopem. Z pod skalisek vykukují dlouhá tykadla langust, v dutinách se ukrývají mořští krabi velcí jak hlava dospělého chlapa a při zásahu paprsky mé lampy rozevírají výhružně klepeta. Jenže to není zdaleka vše: stohlavá hejna barakud nade mnou, zvědaví chňapalové, pruhatci či kranasové, perfektně synchronizovaní chrochtali, přísně monogamní dvojice pomců a tisíce a tisíce sapínů pro dokreslení atmosféry všude okolo.
Pět dní, každý den tři ponory. První do třiceti metrů, následující dva pak typicky mezi dvaceti a patnácti s postupnou trajektorií končící na mělčině. Snídaně, ponor, svačina, ponor, oběd, ponor, pátá hodina znamenající mojito a pizzu posetou mořskými plody a konečně večeře a po ní doutníky a samozřejmě rum. A spát. Noční ponory jsou zde bohužel od konce roku 2015 zakázané. Škoda! Režim na lodi je stejný každý den a každý den si ho i stejně vychutnáte. A opravdu si odpočinete, protože ponory zde nejsou náročné – téměř žádné proudy, věčně klidná hladina moře, která vám umožní pohodlný výstup zpět na člun a ani citlivým jedincům nezpůsobí byť náznak mořské nemoci nebo teplota vody, pohybující se v únoru okolo krásných 25 stupňů. Rukavice i haubnu nechte doma.
O hliníkové skříňce plné sardinek
S ostatními potápěči vytváříme jakýsi půlměsíc o dvou řadách. Ta první je pro ty odvážnější, ta druhá – ohlížím se – vlastně ani není. Americká část potápěčů se pomalu vytratila ke člunu o jehož siluetu se rozbíjí vlny dobrých dvacet metrů nad našimi hlavami. Dno je zde skalnaté a téměř bez korálů. Zaklekneme, ruce složené na prsou a čekáme. Od člunu k nám míří silueta Claudia, v ruce široké lodní lano a na jeho konci hliníkový box. Taková velká poštovní schránka s otvory, nacpaná sardinkami a na slunci pěkně odleželou hlavou velkého tuňáka. Skříňku odkládá nějakých pět metrů od nás na vyvýšený kus skály a táhlými pohyby ploutví se vzdaluje. Několik jich tu bylo již dřív, ale během několika vteřin jsou jich tu dobré tři desítky. Žraloci perézovi pomíchaní se žraloky hedvábnými a za chviličku se mezi skalami proplétá i úctyhodný exemplář žraloka vouskatého. Pomalu oddechujeme, pevně se držíme skály a vychutnáváme si podívanou. Perezáci jsou nervózní, je jich moc a sardinek málo. Nemají prázdné oči tak, jak jsem tolikrát četl. Naopak je mají velmi živé, plné vzrušení z blízké kořisti. Těch víc jak tři metry dlouhých kusů je tu náhle většina. S pootevřenými čelistmi, žábry roztažené doširoka, třou se tělo o tělo a jakákoli bázlivost z naší přítomnosti se rychle vytrácí. Několikrát se vzteky pouštějí sami do sebe. Najíždí na nás a směr mění vždy až na poslední chvíli, aby nám ukázali, kdo je tu ten silnější a někdy ani to ne a pak je třeba se rychle uhnout. Ruce máme zkřížené na hrudníku, lokty u těla, podvědomě jsem i bradu přitlačil mezi klíční kosti a ramena stáhl k sobě tak trochu jako želva. Připlouvají obří kanici, ti mohou být opravdu nebezpeční. Tohle moře je do poslední kapky jejich, my sem nepatříme a tak čas od času musím plnou ranou udeřit do mohutného těla ve snaze rybu odehnat, ale bez většího úspěchu. Já a moji dva „buddyové“ jsme k sobě dokonale namačkaní, mezi námi by neproplulo ani mládě sardinky. Pak náhle Claudio zatáhne za lano, box se otevře a voda se začne vařit.
Do “Královnin zahrad” mohou jen plavidla státem vlastněné společnosti Avalon, kterých je v současnosti šest. Od velmi prostých, ale zároveň útulných původně rybářských lodí, po velmi moderní velkokapacitní koráby seskládané výhradně ze skla a oceli s několika palubami plnými zábavy s původním smyslem celého dobrodružství nikterak nesouvisející. V labyrintu královniných ostrovů pak srdce logistiky představuje uprostřed mangrovů ukrytý obrovský hausbót La Tortuga, na který navazuje několik dalších plovoucích domků – základna s kompresorem, obytné domky pro další personál, ale třeba i plovoucí ošetřovnou pro případ komplikací. Scéna jako z filmu „Vodní svět“ s Kevinem Costnerem.
O šnorchlování s draky
Po návratu z prvního ponoru toho dne člun opatrně přiráží k mateřské La Reyně kotvící po raním přesunu v osamělosti mezi mangrovy daleko od základny Tortuga. Přelézám ze člunu na zadní plato. Ještě ani nedošlápnu a strojník na mě spouští nesrozumitelnou španělštinou salvu slov a ukazuje kamsi za mou hlavu. Otáčím se, chvíli mi to trvá, ale pak ho uvidím. Ptám se mladšího z divemastrů, jestli můžu do vody. Můžu. Ale do jedné ruky si mám vzít ploutev, kterou se můžu případně bránit. Navléknu šnorchl na pásek masky, půjčím si od svého buddyho dlouhou ploutev, která má už stejně to lepší za sebou, a skáču do vody. Vím, doma jsem slíbil, že tento jediný zážitek si nechám ujít, ale je to silnější než já. Ostatní potápěči na lodi se přestali odstrojovat, stojí v mokrých neoprenech a sledují, co se bude dít. Vidím ho, on vidí mě a pomalu plujeme k sobě. Nádherné mládě krokodýla mořského dlouhé necelé dva metry. Je zvědavé a já zoufale toužím po snímcích s ním. Je nádherný. Spodní čelist plnou dlouhých silných zubů má pod hladinou, horní nad. Dvě malé žluté oči s kočičími zorničkami. Překrývající se krunýř dračích šupin. Přiblížíme se k sobě na délku mé paže, když si z lodi uvědomím křik. Zvednu hlavu výš nad hladinu a rozhlédnu se. Deset metrů od mě jsou další tři. Ale už žádná mláďata, -dospělé kusy. Pomalu se blíží a tihle už jsou pořádně nebezpeční. Snažím se nepropadat panice a pomalu couvám zpět k lodi, v natažené ruce ploutev mého buddyho, když tu náhle se mládě dává do prudkého pohybu proti mně. Jsem překvapený jeho náhlým zrychlením a vůbec nestíhám reagovat. Nevím kde je, někde za mnou, pode mnou, ti další tři se ničím nezdržují a už jsou skoro u mě, ve zvířené vodě ztrácím orientaci. Několik mocných temp, kopů a už se drápu rychle na plato lodi za velkého smíchu kamarádů a posádky. Ale přežil jsem.
Potápění na Jardines de la Reina má svá specifika. Jak jsem psal výše, není fyzicky náročné a je vhodné i pro pro středně zkušené potápěče. Na druhou stranu vyžaduje určitou psychickou odolnost. Ponory s desítkami a desítkami poměrně velkých žraloků jsou nádherným zážitkem, jak jsem byl ale svědkem, pro některé z nás za hranicí příjemného vzrušení, takže tento aspekt je před výletem dobré promyslet. Neočekávejte barevné moře jako na Maledivách, v Indonésii nebo u pobřeží Egypta a Súdánu – budete zklamáni. Mořská flora je tu neskutečně bohatá a pestrá, ale rozhodně ne barevná. A pokud budete zvažovat zda ano či ne, připište si do seznamu plusů jedno hodně významné, a to kanice. Ponory s obrovskými mnoha set kilovými štěňaty jsou velkým zážitkem. Jsou neuvěřitelně přátelští, teritoriální, inteligentní a stejně tak někdy pěkně agresivní pokud vycítí kořist. Příběh o potápěči, kterému ukousli regulátor a sežrali foťák konečně hovoří za vše. A až se pro návštěvu rozhodnete, udělejte pro sebe ještě jednu věc. Vyčleňte si nějaký čas i na návštěvu Havany. Stojí to opravdu za to.