Maledivy v časopise Buddy magazín

Velké divy, malé divy

Safari loď Carpe Vita vlastně asi ani nemá chybu. Kajuty jsou prostorné, příjemně klimatizované a čisté. Jídlo je to nejlepší, co jsem zatím na lodi měl – plné místních chutí a čerstvých ryb, ale stejně tak i pro Evropany tradičních pokrmů – je libo kolínka s rajskou? Oproti špíně a stísněnosti Malajského Celebes Exploreru je to velké plus, na druhou stranu mi chybí domácí atmosféra salónu na Martině 1 brázdící Rudé moře – jenže na ní jsem kdysi zažil své první safari a jsem tak nutně zaujatý. Doprovázet nás bude obslužný člun, kterému říkají „donny“ a personálu je tu skoro stejně tolik jako cestujících. Pivo je vychlazené, vířivka na palubě se napouští a nic nám tak nebrání vyrazit. 

Manty a ty další 

Máme za sebou první dva dny potápění. První ponory na vyvážení poblíž Male a nyní jsme už na námořní míle daleko a objevujeme další atoly. Oceán je neskutečně pestrý a bohatý. Na každém ponoru potkáváme mnoho druhů žraloků, je zde obrovská hojnost kranasů, bodloků, oblíbených klaunů, dravých barakud, jen ty siby a manty zatím nic. Až třetí den se dostáváme k další čističce a tentokrát jsme úspěšní. Předešlé dvě čističky zely prázdnotou, tentokrát je ale pod vodou rušno. Dobrý tucet zvědavých majestátných mant a dobré dva tucty japonských potápěčů, kdy především dámy v růžových neoprenech a v haubnách s manga oušky jsou často originalitou tvarů a barev podmořskému světu konkurencí. A pak přicházejí i siby, odranci, roztodivní nahožábří, karety, chobotnice. Jak jsem napsal: zdejší oceán je neskutečně pestrý. 

Příchod obrů 

Z podřimování v kajutě mě budí lodní zvon. Ale tentokrát pohádka nekončí, ale začíná. Na mobilu mi blikne zpráva, že mám okamžitě jít na briefing – po obědě jsem oznámil, že na další ponor nejdu, že už „toho“ mám dost a chci si zdřímnout. „Budou velrybáci“, píše buddy a po cestě do salónu mi jeden z divemasterů ukazuje na displeji tabletu mapu atolu, u kterého právě kotvíme – za poslední týden zde satelity zaregistrovaly víc než 120 těchto největších žraloků. 

Briefing je krátký, přesouvám se na obslužný člun donny, a teď to musí jít rychle – neopren, ABC, trochu olova a jízda začíná. Jo, jízda. Něco podobného jsem zažil při potápění třeba na Sataya Reef v Rudém moři při hledání delfínů nebo mnohokrát při safari v Keni. Kapitáni člunů, kterých je tu najednou až moc, se dorozumívají vysílačkami, posádky na sebe posunkují a my neustále měníme rychlost i směr. Z ještě jedoucí donny pak jeden z divemastrů skáče do vody a během několika vteřin nás upozorňuje, ať jdeme okamžitě za ním. Tušíme směr a začínáme plavat. Takhle rychle a s takovým nasazením jsem asi ještě nikdy neplaval. Ne asi, určitě. A není to nic moc, ale stačí to stále na to, abych po nějakých pěti minutách zaregistroval v hloubce pod sebou obrys toho, kvůli kterému jsme tu. Jsem zadýchaný, ale nadechnu se, co to jde, a nořím se pod hladinu. Ruce podél těla, bradu lehce přitaženou k hrudníku jako býk, ploutvemi maximální záběr, lehce upravuji směr a najednou jsem téměř u něj. Metr? Dva? Ne, jsem na dotek. Pomalu proplouvá okolo mne, je to mé první setkání, do krve se vyplavuje endorfin. Světlé čáry a tečky na tmavém poza- dí v okouzlující změti. Očima nestíhám vy- chutnat celou krásu toho tvora a najednou je pryč. Otočím se směrem k hladině, na konci s dechem, každé mávnutí ploutví jako by bylo poslední a nakonec vystřelím nad hladinu a jen prudce dýchám. 

Jsme zpátky na donny a tentokrát jdeme s přístrojem. Většinou nám trvá notnou chvíli se nastrojit, vtipkujeme, kontrolujeme, co se dá. Teď je ticho, na výměnu zážitků není čas a už jen čekáme, v jakém pořadí půjdeme na ponor. Po deseti minutách v temně modré ho uvidím znovu. Podruhé. Je to bráška nebo sestřička, to nepoznám, ale co poznám, že je o dost větší. Směřuje přímo na nás. Klesám až na samotné dno. Jako kdyby věděl, co nejvíc si v ten moment přeji, míří přímo na mě. Je to jak pomalu jedoucí autobus. S každým metrem co se přiblíží je větší a větší, dívám se do jeho drobných očí a ve zlomku vteřiny končím pod jeho dlouhým trupem. Takhle si člověk musí připadat, když si lehne na koleje a nechá projet vlak. Na tyhle okamžiky nikdy nezapomenu. Když se pak večer toho dne dívám na záběry z kamery z ponoru bez přístroje a slyším svůj dech, musím se smát. A když si pak stahuji záznam z hodinek a vidím, že jsem se potopil téměř do 16 m, jsem překvapený – ten příval adrenalinu musel být opravdu neskutečný. 

Noční 

Blíží se sedmá hodina večer, slunce rychle padá za obzor a první připlouvají k zadnímu 

platu lodi. Jsou velcí a je jich hodně. Za chvíli už se jeden po druhém noříme do tmavé masy oceánu. Pomalu klesám, až dopad- nu na dokonalé písečné dno. Na siluetách postav okolo mne problikávají stroboskopy, kužele svítilen opisují v písku velká „O“. Spíš tušíme, než vidíme okolo v tmavé hmotě vody stíny; některé líně jiné naopak rychle proplouvající, mizející a znovu se objevující okus dál. Možná se pohybují v kruzích oko- lo naší skupiny a možná se mi to jen zdá se, a nechávám se pohltit magií toho okamžiku. Chvíli nás unáší proud a pak divemastr signalizuje, abychom okolo něj vytvořili půl- kruh – vytahujeme reef háky, čekáme, lampy směřujeme na pomyslný střed. A pak „to“ začíná. Divemaster vytahuje první rybičky a stíny okolo nás mizí a namísto nich se zjevují ze tmy žraloci. Žraloci rezaví (příbuzní žraloků vouskatých, nurse sharks), mladé kusy, ale i krásné tři metry dlouhé exempláře, mezi nimi kranasové a majestátní černí rejnoci. Začínají vířit okolo nás. Lokty mám u těla, kolena v písku, hák za skálou a vychutnávám si to divadlo. Jsou jich desítky. Desítky desítek. Ani se nestačím ohlížet. Je- den se o mě otře bokem, další najíždí přímo proti mně a na poslední chvíli se stočí a zmizí ve tmě. Setkal jsem se s nimi už několikrát, ale nikdy ne v takovém počtu a tak zblízka. Dobrou půl hodinu je tu tak pozorujeme, a když se pak vydáme zpět k lodi, otočím na chvíli lampu ke hladině – desítky světlých břich nade mnou těsně u hladiny. Pro- táhnout se mezi nimi zpět na loď nebude snadné. 

Ve městě 

Poslední den trávíme v hlavním městě Male. Město, kde si stoupnete na špičky a skoro je pře plivnete, je plné aut a motocyklů. A taky bahna a špíny. Pitná voda i splašky vedou místy po povrchu v modrých a černých trubkách a na konci ústí do moře. Převládají smíšené pocity. Místní jsou velmi přátelští a usměvaví, ale takhle špinavé místo jsem zatím nikde v Asii neviděl. Okázalé mešity v ostrém kontrastu s ulicemi, které se po krátkém tropickém dešti mění v zatopené kanály. Na letišti si dávám před cestou horkou sprchu, místní nudlovou specialitu po- divného názvu a vydávám se zpět domů. n 

 

Share: