St. John’s Den 3

Noc pro mě byla krušná, silný vítr vystavěl mohutné vlny, skrze které si loď jen s velkými obtížemi razila cestu k cílové destinaci. Vrzání, cvakání, prudké nárazy, neustálé otřesy, bouchání všech špatně přivázaných věcí. Ve tři ráno jsme překročili obratník raka a to jsem byl už opravdu zoufalý z neustálého hledání alespoň trochu bezpečné pozice, při které by nehrozil pád z postele. O hodinu později se situace uklidnila – loď zakotvila v cílové destinaci po přibližně 300km a já usnul.

První ponor tohoto dne má být od osmi, takže zvonec nás budí lehce po šesté a jde se na briefing ponoru č.2 – Paradise Reef.

Paradise reef je jednoduchý a řekl bych až fádní ponor, kdy v hloubce kolem 20m narážíme na písečné dno, po kterém jsou rozsety kusy skály porostlé měkkými korály a spousty malých rybiček. Po patnácti minutách ponoru si kontroluji manometr a mám stále 210 barů. Vydýchat 10 barů za patnáct minut je na mě neuvěřitelný výkon, asi mi rostou žábry za ušima, a tak raději signalizuji Ahmedovi potenciální problém. Kontroluje ventily, vše je otevřené tak jak má být a tak pokračujeme. Uteče dalších deset minut a přichází problém. Beru si z automatiky a cítím odpor, při dalším nádechu větší a pak větší a větší, je zle. Naštěstí držím buddy systém tak jak mám, dvě rychlá kopnutí a jsem u Ahmeda, signalizuji problém se vzduchem a za několik vteřin už se s ním držím pod loktem a dýchám z jeho oktopusu.

V klidu v tomto režimu doplaveme zpět k lodi, žádná panika se nekoná, není k ní důvod, ale pocit to příjemný také není. Není to poprvé co někomu „visím na hadici“, ale poprvé z důvodu selhání výstroje, jindy to bylo vždy spíš po dlouhém ponoru, kdy jsem sám měl již třeba jen 30 bar a tvořil tak bezpečností rezervu, při deku apod. Na palubě pak čerti rozebírají celý manifold, moje automatiky jsou v pořádku a zřejmě selhal ventil na láhvi (později pak celou věc ještě diskutuji se svým instruktorem, ale rozumného vysvětlení se nedopátráme). Jen další důkaz, proč nechodit do vody opravdu nikdy sám a vždy striktně držet team.

Dvě hodiny spánku a jdeme na ponor č.3, Gotta big. Výstroj si raději kontroluju několikrát a raději nechám vše přezkoušet i podstatně zkušenějšího kolegu. Nasedáme na zodiak a vyrážíme blíž k reefu, od kterého se necháme proudem nést zpátky „into the blue“ k lodi. Tu naší, Martinu I, dobře poznáme podle lahve a bojky zavěšené asi 10 m pod kýlem lodi.

Začátek ponoru je povedený – skáčeme negativní naráz ze zodiaku a jdeme na 10m, kde děláme společný check a klesáme. Ahmed hledá vstup do jeskyní ve skalní stěně a brzy je úspěšný. Stěna je doslova prošpikovaná menšími i většími otvory, vybíráme jeden z nich a jeden po druhém vstupujeme. Krásné skalní útvary jsou všude okolo a mezi nimi hejna ryb a pro tohle safárko i první velká muréna, černá jak noc a silná jak chlapské stehno. Chvíli si jí prohlížím, pak dám sbohem a pokračuji dál. Vyplaveme z jeskyněk a podél stěny padající do více než sto metrové hloubky padáme níž asi do 30m, kde se na stěně vytváří úzké plato, po kterém pokračujeme v ponoru. Spousty tvrdých i měkkých korálů a hejna ryb a pak i první kareta pasoucí se a okázale ignorující vše okolo. Pro štěstí jí pohladím po krunýři, ani mě nevnímá a nevnímá a asi ani Evu, která si jí jako již tradičně užívá ze všech nejvíce.

Po dalších pár minutách doplouváme k lodi, ještě míjíme několik malých tuňáků a už lezeme na zadní plato. Gotta big byl moc pěkný ponor.

Dangerous reef, půl páte odpoledne, slunce zapadá nad rájem a dnešní poslední ponor je vydařený. Ne, až na setkání s nějakým zubatým, nechybí vůbec nic. Potkáme půl tuctu murén, které pózují foťákům a kamerám jak o život, dvě krásné stone fish, ale především obrovského napoleona, který má ke dvoum metrům.Labyrinty roztodivných tvarů z balvanů a tvrdých korálů stoupají s píščitého dna do výšky několika metrů a doslova se hemží životem. V polovině ponoru se otáčíme a vracíme podél stěny o něco výše a asi po pěti minutách se dostáváme k ústí krásného jeskynního systému. Bez světel už není moc vidět a jakmile vplouváme dovnitř, zaleje nás dokonalá tma. Vjíždím so systému za Ahmedem a následujících deset minut si užívám s bušením srdce. Trajektorie, kterou procházíme skrze jeskyně se prudce mění, stáčí tu doleva, tu doprava nebo nahoru a následně dolů. Ve všech těch skrývačkách jsou spousty živova. Když vyplouváme, moře už je zalité tmou. Naší loď najdeme rychle, teď už jen večeře a nějaký ten drink.

Share: