St. John’s Den 7

Předposlední den se probouzíme na lokalitě Elphistone. Rozdělujeme se na na několik skupin a želviška team se rozhoduje první ponor strávit trochu netradičně a vyzkoušet si ponor ve větší hloubce na části útesu zvané „the arch“. Ještě před snídaní v šesti sedáme na zodiak. Pět minut jízdy, rychlá kontrola automatik a jdeme negativní do vody, sraz v deseti metrech. Rychle se zanořuju, klesám na smluvenou hloubku a čekám na ostatní. Po pravé ruce do hloubky padající stěna, po levé otevřené moře. Je zde silný proud, a tak se snažíme držet co nejblíže stěny a spolu s Ahmedem postupně klesáme. Náš úkol je jasný – najít „the arch“ a zasignalizovat ostatním, kteří poplavou podél stěny nad námi, kdy sestoupit. Přeci jen máme oba twiny a případné deko není problém. Naše dvojice se zastavuje těsně nade dnem v 50 m a pomalu kope dál na sever podél stěny, proud u dna je minimální, nad námi vidíme siluety ostatních potápěčů, kteří s neviditelnou silou moře musí bojovat o poznání více. Asi po 100 m nacházíme „the arch“ – velký portál ve skalní stěně čtvercového tvaru o velikosti strany asi 5 m. Singalizujeme na zbytek skupiny a oni začínají klesat. Archem proplouvám v 59 m, teplota vody je zde znatelně chladnější než příjemných 23 stupňů o pár desítek metrů výše. Užívám si hloubku, ten pocit je pro mě opojný, soustředím se na každý detail okolo sebe, na každý svůj pohyb. Jakákoli chyba by zde mohla být fatální. Na jednu stranu je zde vše stejně jednoduché a složité zároveň jako v deseti metrech, na druhou stranu už dobře vím, že není dobré cokoli podceňovat. Pár temp a jsme na druhé straně stěny.Příliš krátký zážitek, být zde sám, užiju si tenhle skalní útvar o poznání déle. Nabírám tří minutové deko a tak pozvolna začínáme stoupat, mořský život je v této části útesu opravdu velmi skromný a nikdo z nás tu nechce trávit zbytečně mnoho času. Během výstupu nakonec počítač deko sám upravuje na nulu a tak po safety stopu v 5 m vystřelujeme bojky a čekáme na příjezd zodiaku.

Po snídani si dávám tradiční lehký spánek v kajutě a budím se s již známým pocitem na břiše. I přes dodržení všech procedur mám na břiše příznaky lehké kožní DCS. Tuk je z hlediska vysycování pomalá tkáň, co na plat.

Při takto lehké formě je ideální aspirin a rekomprese (tak tomu alespoň říkám já), takže si dávám aspirin na zředění krve a těším se na další ponor. Stále kotvíme na Elphistone, ale tentokrát se vydáváme na jeho jižní část s velkým platem a množstvím ryb. Tento ponor jdeme z lodi, po necelých pěti minutách lehce stoupneme na nějakých patnáct metrů a ocitáme se v hotové rybí polévce. Krásné rozlehlé plato přibližně ve tvaru čtverce mající stěnu 100 m dlouhou je plné života. Díky malé hloubce a slunci přímo nad námi je zde viditelnost možná 30 m a možná i více. Chňapalové, tresky, ploskozubci, murény, ropušnice, veselí klauni, tuňáci, barakudy, ježíci a všemu vládnoucí obrovský Napolen velký půl druhého metru. Jsme tu jak ve snu, tahle lokalita je úplnou výkladní skříní Rudého moře a vše co je možné v něm vidět, snad až na Dugongy, můžete potkat právě tady. Ponor si vyloženě užíváme, nikam se neženeme, jen pomalu splýváme a necháváme všechnu tu nádheru zvědavě rejdit okolo nás. Mnozí pak tento ponor (ostatní skupiny ho absolvovali ráno) za nejpůsobivější z celého safari. Mám radost ještě z jedné věci – jsme již velmi blízko našeho přístavu v Marsalámu a jednodenních výletníků sem z tamních hotelů míří v sezóně desítky denně. I tak se evidentně daří eliminovat všechny případné negativní dopady na útes a život na něm.

Po obědě přejíždíme na závěrečnou lokalitu Shaab Marsa Alam. Po podvečerním ponoru a večeři otevíráme na druhé palubě již poslední plechovky piva a drinky, které se začínají míchat jsou čistou nouzí – doufám, že některé kombinace tohoto večera již nikdy neochutnám, především pak gin s colou light a sodou. Nálada je výborná, ale odcházím spát lehce po půlnoci. Přeci jen představa toho, že vynechám závěrečný ranní ponor, mi je proti srsti a vím, že bych litoval.

Share: