„Zrádné proudy Sipadanu“, článek v Buddymagazínu

Zde ke stažení v PDF tak, jak vyšel včetně fotografií v BuddyMagazínu díky Míši Sládkové.

Sedíme okolo kulatého dřevěněho stolu a vychutnáváme si pálivé polévky v hlubokých miskách po okraj plné nudlí, nahrubo nasekané zeleniny a krevet. Dva metry přede mnou dveře do kuchyně, které vždy když se otevřou vypustí mohutný oblak dýmu, metr za mými zády rušná večerní ulice plná aut a lidí a psů a koček s uřezanými ocasi. Vedle polévek stojí piva značky Tiger, v téhle pouliční hospůdce jsme je nekoupily, tady pivo neprodávají, věří v islám, ale zároveň jim u evropanů pivo byť z jiné hospody přinesené nijak nevadí. Po mé levé ruce je celá stěna akvárií. Malí i střední kanici, langusty, krabi, mušle a dokonce i strašci. Ne, místní nejsou nadšení akvaristé, jde o gurmánskou nabídku čerstvých surovin. Upíjím svého “Tigera”, vychutnávám si rozmanitost koření v é nudlové polévce a těším se na ráno. Jsme na malajském ostrově Borneo v přístavu Semporna, za sebou máme tři desítky hodin cesty, a to ráno, na které se teším já i ostatní konečně vyplouváme na ostrov Sipadan.

Celebes explorer je velká loď. Na větší safari lodi jsem jaktěživ nebyl. A nutno dodat, že ani na více zanedbané. Salón je velký tak akorát, pár ohmataných knih a atlasů ryb, rozbitá televize, chladnička se “soft drinks” i “Tigery” a velké hladové okno, te kteréo nám následujících sedm dní budou dávat snídaně, obědy i večeře. Kajuty jsou standardní velikosti, tedy malé, bohužel i špinavé a později po tropických deštích i bez elektřiny a plné plísně. Sluneční paluba tu je. Ale nejsou tu lehátka a na pásy dehtového papíru se mi ručník dávat nechce. Celebes explorer je velká loď, je to jediná safari loď, která smí k Sipadanu připlout a rozhodně to není loď pro fajnovky.

Tom je malý muž. Konečně jako asi všichni malajci. Ale je to skvělý, ale opravdu skvělý divemastr. I když teď, když vyplouváme ze Semporny na velké rozpadající se lodi to ještě nemůžeme vědět. Denní režím je jednoduchý: každý den budeme kotvit a přespávat u ostrova Mobul, každý den ráno pak kolem půl šesté vyrazíme na třiceti minutovo platbu směr Sipadan. Pokud bude pěkné počasí samozřejmě, jinak se program změní, možná vyrazíme k jinému ostrovu a možná budeme muset den vynechat. Tom nám vysvětluje, že počasí se zde mění velmi rychle. Na jednotlivé lokality nás pak dopraví vždy menší krytý člun. Rozdělujeme se do dvou skupin po devíti a briefing končí.

Sipadan je malinký ostrov sopečného původu. “Postav se na pláž, stoupni si na špičky a pokud bude foukat dobrý vítr, snadno ho přeplivneš.” někdo říká a dost možná má i pravdu. Na ostrov smí denně maximální počet 120 potápěčů, kteří se musí registrovat přímo na ostrově. Od roku 2002 jsou zde zrušeny veškeré resorty, takže mimo vojenské posádky a malé pláže pro veřejnost zde nenaleznete nic. Vojáci jsou všudypřítomní. V noci vidíme jejich ryhclé čluny jak patrolují a chrání lokalitu před rybáři, ve dne pak proplouvají a kontrolují čluny i chování potápěčů. Po zuby ozbrojení, ale s úsměvy na tváři a víme, že slouží dobré věci.

Je 31.10., dožívám se kristových let a po včerejším zkušebním ponoru u ostrova Mobul mě čeká první ponor u Sipadanu. Sipadanu, vyhlášené lokality, podle některých možná nejvýměčnější lokality na světě, na čem se ale schodnou všichni – určitě jedné z top 10 modré planety. Rychlý člunem vyplouváme k lokalitě, moře je hladké zrcadlo, slunce je po ránu lehce nad obzorem. Kontroluji opasek, křídlo. Dávám automatiku do pusy, levačkou si přidržím masku, kolem zápěstí pravé fotoaparát s jeleními parohy a na nich dva výkonné blesky a kotoulem se zanořuji pod hladinu. Rovnám se do trimu a podle pokynů Toma klesám na nějakých 35 metrů pod hladinu. Viditelnost není ideální, možná deset metrů, ale spíš o něco méně. Rozsvicuji lampu a pátrám v kolmé stěně po pravé ruce. Podívám se pod sebe a vidím siluety žraloků, jako by se vznášely nad nekončnou hloubkou. Ta hloubka tu téměř nekonečná je, protože na některých místech padají stěny ostrova až do 700m. Cítím lehký proud a plavu co nejblíže stěny. Náhle vidím další žraloky. Jsou to malé útesové druhy, bělocípí a šedí. Udržují si ode mě dostatečnou vzdálenost. Chvíli si je prohlížím a pak se věnuji dál stěně. Je porostlá rozličnými korály, některé druhy jsem ještě nikdy neviděl, některé ano, ale zdaleka ne v takových velikostech nebo kombinacích barev. Po patnácti minutách pomalu stoupáme, viditelnost se zlepšuje a mění se i svět. Hejna kranasů, spousty karet, bodloků, trigger fish, kaniců. Podmořský svět je tu neskutečně bohatý a já začínám chápat, proč je tohle místo řadou potápěčů tak vyzdvihováno. Tom ukazuje, že se dostáváme za polovinu času ponoru a máme znovu vystoupat. Udělám několik snímků hrajících si klaunů (mimochodem těch nejbázlivějších, s jakými jsem měl zatím tu čest) a očima hledám zbytek skupiny. Odplavali jen kousek. Deset metrů. Kopnu nohama, ale skoro nic se neděje. Zaberu víc, zapoujiji stehna. Vidím konečky jejich ploutví, s lehkostí křídel manty jako by mi mávaly na rozloučenou. Jsem tak dva tři metry pod jejic úrovní a teď už asi dvacet metrů za nimi. Nemohu dopředu, nemohu nahoru. Můžu nazpět a dolů. To nejsou pěkné vyhlídky. Kopu opravdu ze všech sil, ruce složené pod hrudníkem, ale nic se neděje a já jen v podvědomí vnímám, jak se mi zrychlil tep i rytmus dechu. Mám chladnou hlavu, nepropadám panice, alespoň zatím ne, ale udržet se na místě je fyzicky značně namáhavé. Nakonec udělám z posledních sil několik kopů a přiblížím se stěně. Zachytím se konečky prstů a přitáhnu k ní. Pár desítek vteřin jen tak visím, držím se skály a užívám si ten klid. A pak už jen decimetr po decimetru ručkuji a chvíli nejsem potápěč, ale zoufalý horolezec se zvlášní výstrojí. Je to až neuvěřitelné. Vyručkuji ne víc jak tři metry a ta neviditelná síla vodního proudu je tam. Cítím jak se tlak vytrácí až zcela zmizí a odvažuji se pustit skály. Nic. Klidná, snad stojatá voda. Za deset minut doháním svojí skupinu a za dalších pět už jdu pomalu nahoru. Manometr se mi zastavil lehce nad hodnotou nula. Proudy u břehů Sipadanu mohou být velmi, ale opravdu velmi zrádné.

Večer pátého dne po desítkách želv, žraloků, tísících barakudích tornád a nevím čeho všeho dalšího vidíme delfíny. Je jich asi deset a plují přímo u naší lodi. Jsem šťastný, setkání s delfíny je vždy něco výjimečného. Tom ale jen kroutí hlavou, delfíni totiž podle legendy přináší špatné počasí.

Druhý den ráno jsou delfíni pryč a my se budíme do prudkého lijáku, který postupně přechází ve vytrvalý déšť. O tom, že prší vím už dluho, zhruba ve dvě ráno můj kamarád opouští kajutu, jeho horní lůžko je plné vody a pomalu se zaplavuje i to moje spodní. Přestává fungovat elektřina, dozvídáme se, že dnes se k Sipadanu pro špatné počasí nepodíváme a nálada není nic moc. Tom oznamuje, že první ponor nás čeká u ostrova Mobul. To náladu ještě zhoršuje. Mobul? Co tu uvidíme? Tady nic není, zkušební ponoc nestál za nic. Jde nás slabá půlka. Neopreny jsou stále morké, studené, slunce není přes klenby mraků vidět a hladinu tříští kapky deště. Tenhle ponor je jen pro ty, kteří jsou příliš velcí poctivci a prostě z principu nechtějí vynechat. Nebo ne? Ne. Tenhle ponor je parádní. Jsme třicet minut plavby od Sipadanu, ale jak kdybychom byli v jiném moři. S jinými druhy, s jiným reliéfem dna. Hned poté, co se srovnám v trimu u písečného dna zcela bez korálů nás Tom upozorňuje na obří murénu. Má jistě přes dva metry a větší jsem neviděl. Cení na nás své zuby a vůbec nepůsobí tak, že by se chtěla stáhnout mezi kameny a v tichosti zmizet. O kousek dál pak narážíme na další obrovský expemplář, tentokrát kanice. Z potápění na Kubě jsem na kanice zvyklý, ale tenhle mi jednoduše vyrazí dech. Svou velikostí, majestátností, i tím, jak je přátelský. Trávíme s ním dobrých deset minut a pak pokračujeme dál. A vidíme první rejnoky, mé milované trnuchy modroskvrnné, objevujeme strašky a několik druhů nahožábrých. Nic z toho v té rybí polévce u Sipadanu kupodivu nebylo. Když pak vylézáme ven a ženeme se na snídani, nikdo z těch, co zůstali na palubě nám nevěří. Pokud pojedete na Sipadan neudělejte tu chybu, že vynecháte ponory na ostrovech Mobul na Taipeo, byla by to škoda a velká.

Ať dorazím kamkoli, vždy slyším od místních nebo potápěčů, kteří již lokalitu znají z minulosti po několika ponorech to samé. Před pár lety to tu bylo lepší, bylo to něčem jiném, moře tu chudne, korály umírají. I tady jsou mezi námi potápěči, kteří na Sipadanu již byli. Před celými devíti lety. A co říkají? Že tolik želv a žraloků tu rozodně neviděli. Listují deníky z té doby a hledají zmínky o kanicích, ale nalézají zmínky o mrtvých korálech, které tu dnes již nejsou. Zde práce ochranářů a nařízení vlády o omezeném vstupu přináší mořské ovoce.

Druhý týden po potápění trávíme pozemskými aktivitami. Parádní rafti, safari, opice nosaté. A palmy. Jsme vyděšení a zklamaní zároveň a kdo neviděl tu hrůzu na vlastní oči, asi ani neuvěří, ale ze severního Bornea, státu Sabah patřícího do Malajsie, největšího ze všech států, v podstatě zmizel nížinný lesní prales a nahradily ho palmy.

Share: